OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Personální mix progresivně rockové smetánky je tu s novým kotoučem, jenž nese název „Free“. Už jen výčet jmen podílejících se na projektu OSI slibuje unikátní hudební pochutinu, neboť ona jména sama o sobě jsou jistou zárukou. A co nás na stříbrném disku od tohoto výběru z vyvolených čeká? Novinka je o poznání méně „dreamová“ a technická, avšak kvituji s povděkem, že je mnohem emotivnější, písničkovější a zábavnější než její předchůdce. Co však zůstává velmi podobné jako na albu „Office Of Strategic Influence“ je ledový dech, kterým OSI dýchají.
„Free“ je brilantně vybroušeným hudebním diamantem. Trochu chladným, ale o to skvostnějším šperkem, který vás očaruje svým oslnivým leskem a dokonalými proporcemi. Jeho krása však není až tak bezcitná, jak by se mohlo zdát a spočívá hlavně v mravenčí a řemeslně dokonalé studiové práci, která albu dává andělská křídla jež ho vynášejí do nebeských výšin. Oproti minulému počinu „Office Of Strategic Influence“ se rozhodně ubralo na tvrdosti a instrumentálních masturbacích, ale přidalo na písničkovosti. Vše je z mého pohledu v tomto případě ku prospěchu věci. Album se navíc nakrucuje v mnoha polohách, od katatonicky metalových feelingů po popové kytarovky. Prim hrají opět naprogramované klávesy, samplíky, syntetické ruchy a geniálně zabarvený hlas Kevina Moora. Ten frázuje jakoby mimochodem, jakoby se vlastně nic nedělo a on se nudil v nějakém sterilním a nezáživném snu – to vše v jeho hlase je. Jenže. Ono se něco děje a vy jeho statický a poněkud unylý projev hltáte i s navijákem. Na první poslech zaujme třetí skladba alba „Go“, kterou jsem si hned napoprvé zamiloval, což se mi již velmi dlouho nestalo. Zde pestře prokvétá studiová práce, od strojově nasaplované bicí soupravy až po papundeklový dancefloorový zvuk a motiv z počátku devadesátých let. Takových lehce nerozpoznatelných studiových kudrlinek tu je ale mnohem více, například v titulní skladbě „Free“ nenápadné rytmické samplíky, foukající kytarám do plachet mnohem větší šlapavost. Další písnička, na kterou bych chtěl upozornit, je čtvrtá „All Gone Now“, která svým začátkem silně upomíná náladovost švédských letargiků ze skupiny KATATONIA. Za ní se nachází krápníkový chlad v podobě skladby „Home Was Good“ protkaný ambietními průsaky a zlomeně přemýšlivou atmosférou. Silně odlišující je i poslední věc, připomínající jiné velikány, v tomto případě nikoliv z jezera metalového mainstreamu, ale z oceánu popových stálic. Tou písničkou je „Our Town“, doprovázená pouze akustickým šmrdláním na kytaru a občasným kytarovým efektem, pocházejícím z líhně countryovek. Po každé stránce, včetně vokálu, má „Our Town“ feeling R.E.M.
„Free“ překvapilo. Příjemně poslouchatelná rocková, místy až pop rocková práce, podpořená důmyslnou producentskou silou, si dle mého dokáže najít své posluchače napříč žánrovým spektrem. Ve své náručí album „Free“ objímá střípky z mnoha dalších žánrů, které jsou pinzetkou nasázeny do barevné majestátní, a přece velmi civilní, vitráže z níž se tají dech.
Kevin Moore a Jim Matheos jsou tu s dalším zářezem, který je méně obhroublý a mnohem přístupnější než předchůdce. Velmi příjemná elektro-rocková fošna s naprosto brilantním studiovým opracováním.
8,5 / 10
Kevin Moore
- vokál, klávesy a programming
Jim Matheos
- kytary, klávesy a programming
Joey Vera
- basa
Mike Portnoy
- živé bicí
1. Sure You Will
2. Free
3. Go
4. All Gone Now
5. Home Was Good
6. Bigger Wave
7. Kicking
8. Better
9. Simple Life
10. Once
11. Our Town
Vydáno: 2006
Vydavatel: Inside Out Music
Stopáž: 48:10
Produkce: Jim Matheos + Kevin Moore
Pohled z druhé strany. Mám rád všechny zůčastněné a FATES WARNING považuji za jednu z nejlepších současných kapel. Ale to co aktéři předvádí pod hlavičkou OSI už dvě desky nejsem shopen rozžvýkat (a to doslova žeru třeba i poslední desku BEYOND TWILIGHT). Tohle prostě to nejde. Tenhle projekt určitě není pro každého.
Velmi zajímavá elektronická záležitost. Pánové tvůrci osvědčují jistou rozvahu a jasnou vizi, se kterou navazují relativně konzervativní rockové spodky na elektronický skelet, někdy se jim to daří s neuvěřitelnou jednoduchostí a účinností, jindy jsem si zazýval, ale to je prostě výsledek snahy dělat to po svém a být trochu odlišní. Rozhodně se mi "Free" líbí více než předchozí řadovka, byť s malým přípodotkem, že to není album pro každodenní a častý poslech. Dá se říci, že mé hodnocení oscilovalo mezi sedmičkou a "osmapůlkou" dle momentálního rozpoložení... přesto velmi dobré album.
Stejná nálada, stejné tempo, stejný vokál (dá li se tomu tak říct, jelikož ten chlap krom mluvení nepředvádí absolutně nic), stejný riffy.. nicméně snaha se posunout kamsi jinam, tuhle ubíjející nudu však nezachrání.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.